Dovolte mi, vážený čtenáři, abych se Vám představil. Jsem pokoj ve starém pražském domě, kterému se od 17. století říká U Halánků a rád bych Vám vyprávěl něco z toho, co si pamatuji. Jak jsem řekl, jsem hodně starý, ale na počátku jsem ještě nebyl pokojem, ani salónem, ale komnatou. Z oken jsem viděl kolem chodit Mistra Jana na kázání do nedaleké Betlémské kaple, zažil jsem i bratra Žižku, když se svými husitskými bojovníky táhl na blízký klášter svaté Anny. Mí vlastníci také tvořili dějiny; jeden byl písařem zemských desek, druhý arcibiskupský komorník, třetí velký lidumil a humanista, ale všichni měli jedno společné, vařili pivo. Nejvíce vděčím však panu Šafránkovi; ten mne spolu s okolními domy v r. 1567 koupil a přestavěl nás na jeden měšťanský palác. Dostal jsem svou současnou podobu, jen jsem byl o něco menší, ale třemi okny jsem zase pozoroval svět. Vlastníci domu a sládkové se měnili, doby válek a morových ran střídal mír a poklid a k mé vůni sladu přibyl i odér jemnější. To když majitelé k právu várečnému si zřídili i vinopalnu a začali vyrábět kořalky.

Na rozdíl od nich jsem vedl život víceméně nudný, ale situace se změnila r. 1826, kdy dům koupila rodina Fingerhutových, a v mých prostorách začali pobíhat chlapci. Ten nejmladší Vojta měl pokoj vedle mne a já ho slýchával nejen se učit, ale později i debatovat s přáteli, plánovat vlastenecké akce, zpívat a hrát na kytaru. Po dlouhé době zde zase bylo veselo, i když nad vším bděla přísná Panímaminka od Halánků, jak Vojtově matce přezdívali. Dlouho jsem se však z radosti mládí netěšil, Vojta odejel studovat do Vídně a já zase osiřel. Pak se Vojta nakrátko vrátil, aby oblékl uniformu studentské gardy a zase řinčely šavle a Prahou se nesly dělové rány a výkřiky raněných. Byl rok 1848 a poražení vlastenci se museli skrývat. Vojta zmizel a já viděl slzy matky, která o svém synovi nic nevěděla, a kterou sužovaly policejní prohlídky. Necitlivé ruce se prohrabovaly mým nábytkem a slídily po zakázaných a kompromitujících věcech. Jen já viděl, jak Panímaminka za noci pálila Vojtovy české knihy, a tak policie nic nenašla. Teprve po měsících jsem se dověděl, že Vojta žije v daleké Americe, a že se mu nevede nejlépe. Občas přišel dopis a prosba o peníze, ale po deseti letech se najednou začalo smýčit a připravovat Vojtův pokoj. Těšil jsem se stejně jako matka a dobře jsem tušil, že mi nastanou lepší časy.

26. února 1858, druhý den po Vojtově příjezdu začaly mnou proudit známí a přátelé a já jsem prvně viděl takové osobnosti, jako byla Božena Němcová či Jan Evangelista Purkyně. a tak mne již ruch neopustil. Pravidelně se tu scházeli mladí muži i pánové v nejlepších letech, vzpomínali i plánovali, vyprávěli o své práci, o svých objevech a také četly své básně a povídky. S Vojtou se tu setkávali František Palacký, František Ladislav Rieger, Jan Neruda, Josef Václav Sládek, František Goll, Otokar Hostinký, Julius Zeyer, Tomáš Garrigue Masaryk a mnozí další. Bylo jich tolik, že se nevešli do mne a tak jsem dostal novou podobu. Spojili mne s vedlejším pokojíkem a stal jsem se salónem. Vyklidili mne a obestavěli regály, které se brzy zaplnily knihami. Vojta měl totiž v plánu ze mne udělat knihovnu přístupnou všem potřebným. Jeho obdiv pro vše pokrokové se projevil i ve mně. Zavedl plynové osvětlení i telefon a já byl mezi prvními soukromými salóny, které byly v Praze vybaveny těmito vymoženostmi. a změn doznal i dům. Pach ječmene definitivně zmizel a vystřídaly jej vůně kmínu, vanilky, puškvorce, pomerančové kůry a jiných koření. Panímaminka poznala, že vinopalna je rentabilnější a živnost jen vzkvétala. Mohla nejen podporovat tisíce chudáků a potřebných, ale i ukládat, aby jednou Vojta mohl realizovat své sny.

Změny ve společnosti přinesly rovněž změny v životě mých obyvatel. Politická situace umožnila lidem se shromažďovat a začaly vznikat různé spolky a korporace. Vojty, matka i starší bratr Ferdinand se stali členy a podporovateli mnoha organizací. Měl jsem radost, když jsem viděl, jak Vojtovy vlastenecké ideály se stávají realitou. Vášnivé debaty v mých prostorách nebraly konce a což teprve, když se tu objevili ti, kteří se dostali do zahraničí nebo dokonce zámoří. Pánové tu plánovali hromadnou cestu na světovou výstavu do Londýna, jindy jsem hostil význačné cizince, a nebo se tu poprvé v Praze r. 1863 předváděl dokonce šicí stroj!

Na konci roku 1864 se tu objevil prof. František Studnička a nabídl Vojtovi uspořádat veřejnou přednášku o astronomii. Mé zdi byly vyzdobeny mapami hvězdné oblohy, souhvězdí i sluneční soustavy a 15. ledna 1865 se přednáška uskutečnila. Jaké však bylo mé překvapení, když místo pánů přišly samé ženy. Z nich jsem znal jen dvě; Karolinu Světlou, která se občas objevovala v jinak pánské Vojtově společnosti a pochopitelně Pepičku Křížkovou, mého dobrého ducha. Byla zaměstnána u Panímaminky již léta, ale ve skutečnosti to byla ona, kdo úspěšně dohlížel jak na mne, tak i na vinopalnu a výčep. Mezi námi: brzy jsem si všiml, že hoří láskou k Vojtovi a on ji opětuje. Ale to sem teď nepatří. Čtyřicet devět paní a dívek naslouchalo přednášce pana profesora a z jejich tváří i bouřlivého potlesku jsem poznal, že byly nadšené. Tolik toužily po poznání, nových informacích, po studiu, ale střední a odborné školy pro dívky neexistovaly. Ostatně ve společnosti převládal názor, že žena má být dobrá manželka, matka a hospodyně a vzdělání je pro ni nepotřebné, ba dokonce zhoubné.

Ten večer znamenal nejen mezník v historii ženské emancipace, ale i mé. Pan profesor slíbil v přednáškách pokračovat, dámy ten večer založily volné sdružení s názvem Americký klub dam a mně od té doby začali říkat Čítárna Amerického klubu dam. Vojta totiž dal členkám k dispozici mé prostory každou středu odpoledne, kdy se zde mohly nerušeně vzdělávat a studovat z jeho knih. V létě jsem je moc neviděl, protože chodily na poučné vycházky a jezdily na výlety. Zato v zimě jim byla vyhrazena nedělní dopoledne, kdy se v mých prostorách odbývaly odborné přednášky. Co tu bylo švitoření a učeného povídání a co vše jsem vyslechl a co se dověděl. Přednášejících se vystřídalo několik desítek a přednášek bylo na pět set. a posluchaček bylo tolik, že se do mě ani nevešly. Z původní padesátky se rozrostly téměř na dvě stě a tak jednotlivé akce mimo dům budily podiv a zájem veřejnosti. Slyšel jsem tu nejen odborné přednášky známých odborníků na všemožné vědní obory, ale i výuku cizích jazyků, nacvičování pěveckých sborů i organizování různých vlasteneckých i charitativních akcí. Jednou to byl pomník Boženě Němcové na Vyšehradě, podruhé sbírka na dívčí sirotčinec, na dostavbu chrámu sv. Víta či na zbudování Vojtova snu - Českého průmyslového muzea.

Možnost vzdělávat se byla velmi přitažlivá nejen pro mladé dívky, ale také pro ženy středního a zralého věku. Mladá děvčata, pokud měli rodiče peníze, mohla navštěvovat soukromé školy, zahraniční penzionát nebo v Praze v té době již otevřenou Vyšší dívčí školu. Ale ženy starší nebo nemajetné takové možnosti neměly, a tak se do klubu hrnuly všechny, které chtěly vědět více kvůli sobě nebo svým dětem. Bylo tu hodně adeptek učitelství, spisovatelek, umělkyň i budoucích úřednic. Členkou byla rovněž první česká lékařka Anna Bayerová nebo první žena poslankyně - Božena Viková-Kunětická. Ale ta mohla zasednout ve sněmovně až ve 20. století. Mezi knihami, které plní mé regály je mnoho těch, které napsaly nebo přeložily členky. K těm nejznámějším patří Karolina Světlá, Sofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Věnceslava Lužická-Srbová, Marie Gebauerová, Ludmila Grossmannová-Brodská, Anna Lauermannová, Růžena Jesenská, Teréza Nováková, Růžena Svobodová či Marie Majerová. Mezi členkami byly i známé malířky, jako např. Zdenka Braunerová, Zdeňka Kalašová, Vilemína Knížková, Berta Liebscherová, Marie Purkyňová nebo Marie Urbanová. Nejen na českých, ale i světových pódiích se proslavily zpěvačky, jako byla Klementina Kalašová, Miloslava Havelková, Gabriela Roubalová nebo Johana Cavallárová, houslistka Anna Laubová či klavírní virtuózka Helena Rössnerová-Konrádová. ve světě se neztratily ani dramatické umělkyně, jako byla např. Marie Bittnerová, Otýlie Sklenářová-Malá, Josefína Čermáková, Marie Pospíšilová, Liduška Danzerová či Adéla Volfová.

V roce 1865 přicházely do domu U Halánků nesměle a za pár let již dokázaly samy prosazovat své plány. Žasl jsem, jak odhodlaně zdolávaly překážky konzervativní společnosti a vlastní pílí potvrzovaly, že když se chce, jde i nemožné. Krásným příkladem je Ludmila Bozděchová, která si usmyslela, že se stane poštovní úřednicí. Nejen že zdolala zkoušky i schválnosti zkušebních komisí, ale když ji ministerstvo odmítlo s tím, že zákon nedovoluje pracovat ženám u pošty, vymohla si osobní audienci u císaře. Ten pak na základě rozhovoru s ní zákon novelizoval a tvrdohlavá dívka mohla 1. 1. 1872 nastoupit k poště, stejně jako další zájemkyně, kterým práci umožnila. a to byla jen jedna z mnoha.

Když si vzpomenu, že většina musela navíc překonávat nedůvěru a odpor vlastní rodiny, byly pro mne všechny hrdinkami! Otcům rodin i starostlivým matkám se zajisté nelíbilo, že jejich dcery navštěvují domácnost svobodného Vojtěcha Náprstka a dokonce s ním a dalšími pány chtějí jezdit na výlety. Vojta byl ovšem dobrá partie a mnoho žen na něj líčilo, ale jak jsem Vám říkal, on měl oči jen pro Pepičku a nakonec se s ní po šestnáctileté známosti přeci jen oženil. Mnoho matek proto chodilo do klubu se svými dcerami a když zjistily, že jim členství neuškodí, proti členství nic nenamítaly a dokonce je doporučovaly i svým příbuzným a známým. Však se také Vojta zavázal, že během schůzek klubu žádný muž do mne nevstoupí a členky nebudou kompromitovány. Proto dal také vyřezat do mých dveří malé okénko a tím pak ze svého pokoje slyšel, co se ve mně děje, aniž by tam vstoupil. Okénko je tak vysoko, aby žádný muž jím nemohl zahlédnout členky a aby ony nezahlédly nikoho z vedlejší místnosti. Přednášky klubu byly totiž velmi zajímavé a mnozí pánové je chtěli slyšet, ale tímto způsobem mohli alespoň naslouchat. Jo, tenkrát se ještě na to přísně dbalo a špatná pověst mohla člověka společensky zničit nadosmrti. I o tom by mohla nejedna členka vyprávět. Bylo tu několik známých adeptek na nevěsty, jako byla Nerudova Anna Holinová a Božena Vlachová, či Havlíčkova Terezie Girglová. Ale nejhůř na tom byla Berta Nováková, kterou "zrádně opustil" Dr. Emil Holub. i takové věci se v klubu probíraly, protože lidé se více znali, měli k sobě blíž a navíc členky se cítily k sobě vázány sesterským poutem. Jestli někdo ublížil jedné, jako by ublížil i druhým. Držely při sobě, protože, jak jsem říkal, pro veřejné mínění a ovšem také pro policii byly podezřelým spolkem. Když však v roce 1866 za prusko-rakouské války pečovaly celé léto o raněné a císař jim za to poděkoval, počala veřejnost činnost klubu uznávat a začalo se dokonce o něm psát i v novinách.

Byla to úžasná doba; denně proudily mými dveřmi muži nebo ve středu a v neděli ženy a většině šlo o jedno, pomoci sobě a tím i svému národu. Každá akce byla skrytou demonstrací proti rakouské vládě a kolem klubu stále kroužící policie to správně tušila. a pak se u mne začaly objevovat i děti. Nejprve přátel, zaměstnanců a Náprstkovy schovanky a k nim přibylo na čas dr. Holubem přivezené černošské děvčátko Bella a pak začaly děti chodit po skupinách. Přicházely na Nový rok popřát a s nimi stovky dospělých. Mé prostory doslova praskaly ve švech. Dámy z klubu se prodíraly davy s pohoštěním, všichni se ohromně bavili, jen ty děti byly nějaké jiné, než na jaké jsem byl zvyklý. Teprve po chvíli jsem zjistil, že jsou hluchoněmé a že je klubistky vodí nejen na procházky, ale i do společnosti. Nebylo zvykem, chovat se k postiženým jako ke zdravým a však to ani dobové noviny nesmlčely. Stejně tak nebylo zvykem chodit do nemocnic a ústavů, pořádat zde akademie a oslavy, obdarovávat a zdobit pro chovance vánoční stromeček. To byla novinka, kterou běžné rodiny neznaly, ale kolika nemocným a opuštěným dětem udělal radost, stejně jako oblečení, které pod ním našly. Ušité a upletené klubistkami a doplněné o cukrovinky a ovoce a nechyběly ani Vojtou darované knihy a obrázky. Dámy z klubu také začaly vodit školní děti na výlety, ale slyšel jsem jen přípravy, když se dohadovaly, která bude mít jakou skupinu na starosti, co si budou hrát, jaké mají vzít sportovní náčiní a co se bude zpívat a tak, protože chodily do zdravé zeleně za Prahu.

Jen jednou přišly školní děti na dvůr domu U Halánků. Vojta slavil padesáté narozeniny a na dvoře se sešlo několik set dětí. Byly přítomny historickému okamžiku - byl položen základní kámen k budově muzea, o kterém Vojta léta snil, a které mohl realizovat jen díky velkorysému odkazu své matky. Muzeum mělo pomáhat rozšiřovat vědomosti návštěvníků a mělo je vést k dalšímu vzdělávání. Základem byly technické novinky především pro domácnost, dovezené Vojtou ze světové výstavy v Londýně v r. 1862 a k nim proudily dary od cestovatelů a Čechů roztroušených po celém světě. Když pak hosté přijeli ze světa, vyprávěli, předváděli své trofeje a plánovali další cesty. Byl jsem tak u počátků cest jak MUDr. Emila Holuba, tak i Josefa Kořenského, Julia Zeyera, Otokara Feistmantela, i cest lidí, kteří odcházeli do zahraničí pracovat a muzeu dary posílali, jako byl MUDr.Pavel Durdík, MUDr. František Czurda a mnozí další.

A pak zase přišla rána. Všude bylo nepříjemné ticho, lidé mnou chodili po špičkách a stírali slzy. Když pak uprostřed mne vystavili v rakvi pana Náprstka, pochopil jsem, že skončila má nejkrásnější léta. Lidé sice dál chodili do knihovny, dámy se nadále ve mně scházely a plánovaly budoucnost, ale zmizel Vojtův šarm a esprit. Paní Náprstková se uzavřela do svého zármutku a dámy z klubu se snažily svou velitelku přivést na jiné myšlenky. Ustaly přednášky, protože již existovaly nové školy a instituce, kde se dámy mohly kvalitně a systematicky vzdělávat. Klub rovněž vychoval generaci nejen přiměřeně vzdělaných, ale i schopných dívek, které mohly ostatní organizovat a vést. Činnost klubu se proto orientovala více na péči o knihovnu a muzeum, které se pro veřejnost otevíralo dvakrát do roka, a dámy jím provázely návštěvníky. Návštěvníků bylo hodně, protože muzeum vlastnilo unikátní exponáty. Ne, že bych všechny viděl, ale slyšel jsem o nich a také paní Náprstková všem mecenášům a dárcům děkovala, a tak jsem měl přehled. Do noci svítila její svíčka a ona korespondovala doslova s celým světem, a aby vše zvládla, musila nastavovat noci. Nakonec bylo exponátů tolik, že se do muzea ani nevešly a paní Náprstková dala udělat k budově přístavbu. Nebylo to jednoduché, navíc chtěla, aby muzejní budově nic nestínilo, a tak na její popud byly strženy domy za muzeem a vytvořena nová ulice. i já jsem tak získal odstup a nedíval jsem se okny přes zahrádku do zdí. Na začátku 20. století tak muzeum dostalo dnešní podobu, i když na dvorku ještě bylo plno přístaveb a kůlen, které teprve časem zmizely. Na střeše jedné takové kůlny vytvořil Vojta zahrádku, do které se vcházelo přímo mým oknem. Byla to rarita; uprostřed starých budov na střeše zahrádka s fontánou, lavičkou, cizokrajnými rostlinami a také mladou břízkou. Ta mi chybí nejvíc. Pozoroval jsem, jak vyrůstala, když ji ještě Pepička Křížková přinesla z výletu Amerického klubu do Šárky a zasadila ji na střešní zahrádce. Břízce se kupodivu dařilo a po čase svými kořeny prorostla střechou kůlny a hrozilo, že uhyne. Nakonec ji úspěšně přesadili na dvorek, ale tam jsem již na ni neviděl, ale otevřenými okny i dnes slyším v létě šustění jejího listí i zpěv ptáků, kteří ji vyhledávají. Lidé jí na památku té, která ji přinesla, říkali Pepička. Ani jsem si nevšiml, že ji v roce 2011 z bezpečnostních důvodů museli porazit, protože v zápětí byla vysazena Pepička II.

Po smrti paní Náprstkové byl celý objekt svěřen do péče kuratoria v čele s pražským primátorem, ale ty jsem nikdy neviděl. Pohybovaly se tu především dámy z klubu a vše pietně udržovaly spolu s knihovnicí v pořádku. Do muzea dál přicházely dary českých krajanů a cestovatelů a dávno to již nebylo muzeum průmyslové, nýbrž národopisné. Když pak muzeum převzal stát, přejmenoval je na Náprstkovo muzeum všeobecného národopisu. V mých prostorách se kromě dam objevil renomovaný knihovník a začal všechny uložené fondy třídit a zpracovávat. Větší změny jsem však nezaznamenal, čas dál poklidně plynul, i když za okny zase klusaly dějinné události. Bylo mi divné, že některé cenné fondy se balí a odvážejí, ale netušil jsem, že přijde válka a vše cenné se musí ukrýt. S válečným režimem přišel i německý ředitel, který se svěřenými fondy zacházel dost neomaleně a dokonce je proti přání zakladatele rozdal jiným institucím. On také z mých prostor vykázal klubistky, které se sice včas přejmenovaly na Náprstkův dámský klub, ale ani to jim nepomohlo. Později jsem se dověděl, že se scházely tajně na Žofíně a doufaly v návrat do mých prostor.

Přišly až v červnu 1945 a ihned se snažily pomáhat jak muzeu, tak i mnohým charitativním institucím, které ze svých prostředků po léta podporovaly. Když jsem se začal těšit z jejich činnosti a nových návštěvníků, přišla další rána. Únor v roce 1948 znamenal nejen změnu státní politiky, ale násilně ukončil činnost většiny spolků a zájmových institucí. Nové vedení Náprstkova muzea dalo Americkému klubu již v březnu výpověď a nahlásilo zrušení spolku. Členkám vše chytře maskovalo havarijní situací mých prostor, ale členky dobře věděly, jak se věci mají. Do mých prostor teprve o mnoho let později přišli dělníci. Začalo zase stěhování, vyklízení a nutné stavební úpravy. Nakonec jsem se zaskvěl v původní kráse - jen plynové lustry a kachlová kamna zmizely. Doufal jsem, že do mne budou zase proudit lidé, ale brzy jsem zjistil, že jakožto depozitář jsem odsouzen k životu v ústraní. Občas se sice na mne někdo přišel podívat, ale co to bylo proti dobám, které jsem tak miloval.

A pak přišlo jaro roku 1996. Byl jsem zvyklý, že mne jednou do roka ukazovali veřejnosti a vždy jsem se na ten den těšil, ale tentokrát se začalo znovu uklízet a 26. června byl uspořádán Jahodový dýchánek. Měl jsem pocit, že se vrátily staré časy, protože přicházeli lidé a z jejich rozhovoru jsem pochopil, že činnost Amerického klubu dam byla obnovena. Když pak zazněl Americký smyčcový kvartet Antonína Dvořáka, tetelil jsem se blahem. A právem, od té doby mne nejen ukazují veřejnosti, ale klub se ve mně zase schází! Přednášky, divadelní představení, koncerty, promítání videa, to všechno bedlivě sleduji a snažím se také vzdělávat. Vždyť už nejsem "jen" depozitář a vím, že mne členky rády navštěvují a že jim připomínám poklid 19. století, i když pro mne to tenkrát nebyla doba vůbec poklidná. Ale dnešní svět je rychlejší a tak jsem rád, když mohu svým návštěvníkům a návštěvnicím přinést klid a pohodu. Ostatně co by si salón mohl přát více?